Chléb a obyčeje

 

O slovanském obyčeji vítat hosta chlebem a solí podrobněji. Chlebem a solí vítali staří Slované své hosty. Chléb - každodenní nezbytná výživa. Sůl - znamení čistoty a vzácnosti. V přeneseném slova smyslu znamenaly "sůl a chléb = paměti a písmo."

 

Chléb jako základní potravina provází lidstvo od doby, kdy se z pouhého lovce a sběrače stal zemědělec. Lidstvo konzumovalo nejdříve potravu na bázi obilovin, jako byly placky nebo kaše. Později lidé zjistili, že těsto připravené z mouky, vody a soli lze ponechat přirozeně nakynout působením kvasinek ze vzduchu. Tím vznikalo pečivo lehké, vzdušné a s chutnou kůrkou.

 

Z obilných surovin se se připravovalo i pivo, také náhodně vykvašené působením vzdušných kvasinek. Kombinace obou poznatku vedla lidi k použití pivní "usazeniny" pro cílené kypření těsta pro výrobu pečiva.

 

Z dochovaných nálezů ze starého Egypta je známo, že chléb byl společně s pivem a cibulí určitou formou platidla, které sloužilo, jako odměna za vykonanou práci dělníků a otroků. Obliba chleba dokonce vedla sousední státy k posměšnému označení egyptských obyvatel "chlebožrouti."

 

Z Egypta se výroba chleba rozšířila do celého antického světa. Řekové a Římané zlepšovali techniky jeho výroby a měnili typy používaných obilovin. Z Říma se přenesla příprava moučného těsta do Gálie  a Germánie a v době stěhování národůsi znalosti pečení chleba přisvojili i Slované. O významu chleba v našich dějinách svědčí i starý slovanský zvyk, podle něhož vítáme hosta chlebem a solí.

 

Chléb jako boží dar přírody a těžké lidské práce se v každé domácnosti těšil velké úctě. Byl to znak pohostinnosti a dobrosrdečnosti. Odmítnutí se považovalo za urážku, stejnou jako by hostu chléb nebyl nabídnut. Tento krásný zvyk Slovanů se zachoval dodne. Největší úcta, která je každodennímu chlebu věnována, zazníva ze slovanských přísloví  pořekadel. Chleba se nikdy nepřejíš. Dobrý ako kus chleba. Lepší je kus chleba na cestě, než-li pero za kloboukem.

 

Chléb má symbolický obsah o Velikonocích i Vánocích - v podobě vánočky.

Chlebové placky ve tvaru kruhu symbolizují jednotu.

(Beranová Magdaléna  Slované , Jídlo a pití v pravěku a středověku)

Obyčeje a zvyky

 

Když staří Slované zaseli jař, jarní setbu, vykonali zvláštní pobožnost s prosbami za zdar úrody. Tyto pobožnosti opakovali, když byly skončeny všechny jarní práce a když obilí z jarního setí začalo vzcházet.

 

Prosebníci navštívili novou úrodu na všech čtyřech světových stranách. Když nastaly žně, nažali obií a svázali v obilný snop, co se vešlo do velkého povřísla. Narychlo jej vymlátili, semleli a napekli "z nového". Nový koláč nabídli nejstaršímu hospodáři. Část těchto prvních "božích darů" - chléb a víno - obětovali také zemi, "protože ji ochudili o sílu". Před tisíciletím, ba ještě před stoletím, byl celý náš národ zemědělský.

(R. J. Vonka Od hroudy k chlebu)

Žně a dožínky

 

Podobný význam jako první úroda měla také poslední hrstka obilí.

 

Staří Slované nepožali všechno obilí. Nechávali státi na poli tolik, co by se vešlo do pěkného snopu. To zůstalo na poli pro roli, pro zemi. Poslední snop okrášlili květinami ze selských zahrádek. Tomuto poslednímu snopu říkali "baba". Také "mužíček" mu říkali. Uschovali jej na dobré místo a z jara z něho vzali první osení k osevu.

 

Při slavnosti dožínek, když odváželi do stodoly "babu", opásali jednu ze žněček povříslem. Na hlavu ji vsadili věnec z klasů a polního kvítí. Takto vyznamenána dívčina byla královnou dožínek. Vyhlédli ji krále. Na jižní Moravě sehrávají  tento starý obyčej tak, že jezdci hledají krále na koních - slaví jízdu krále. Jízda králů je moravská lidová hra. Tyto slavnosti se končily v radostném a malebném veselí, plném zpěvu a výskotu.

 

(R. J. Vonka Od hroudy k chlebu)

Žemle, housky, dušičky

 

Když byl čas setí, chystaly hospodyně za sterých dob zvláštní pečivo k obětování: pekli jidáše a žemle. Kdo je uměl upéci a tudíž kdo jídal čistý chlebíček, jenž svítil bělostí, tomu byly odpuštěny všechny přestupky. A žemle? Na ty musela být čist'ounká, bělostná a jemná mouka, které steří Římané říkali simila.

 

(R. J. Vonka Od hroudy k chlebu)

Nevěsta pláče, nesou koláče...

 

Z bílé pšeničné mouky se pekou koláče.Jenom o českém koláči je možno dát hádanku: zkroucený, svázaný, přec o svatbě skáče.

 

V ostatních zemích dělají koláče jinak.

 

Koláč byl opravdu veliký jako kolo. Nejstarší chléb býval veliký jen jako placka. Polabští Slované každoročně podávali soše boha Svantovíta medový koláč, jenž byl vysoký, když jej postavili na hranu, jako muž.

 

O svátcích pékávali naši předkové veliký svatební koláč pšeničný, zdobený květinami, pentlemi vejci a cukrovím. Na Moravě mu říkali stolovník ma Slovensku radortník.

 

K svatebnímu pečivu patřil také věnec. Býval veliký jako bochník chleba. Ženichova matka jej naplnila rozinkami, mandlemi a těsto nasytila máslem. Doprostřed zatkli jedličku a na jedličku navěsili ozdůbek a cetek, pentliček a dětských figurek.

 

Koláč byl svatební dar nevěstě. Při obyčejné svatbě to byl opravdový veliký koláč, při svatbách rytířských to býval peněžitý dar.

 

R. J. Vonka Od hroudy k chlebu

 

Zvyky

 

Z prastarých dob zachovali kronikáři jedinou pohanskou slovanskou modlitbu - prosbu a v této prosbě prosívali staří hospodáři za úrodu prosa:

"Hospodine, jenž jsi nás až dosud opatřoval krmí, dej nám ji zase v hojnosti".

Při této modlitbě bylo také "pozdvihování" a hospodář při modlitbě pozvedal do výše nad požehnanými oheň misku s prosným zrním.

R. J. Vonka Od hroudy k chlebu

 

Všude koukol mezi pšenicí

 

V obilí se dětem líbívá koukol pro nachovou barvu, pro dlouhé stonky, jež jsou vhodné k splétání věnečků. Potom dětem nejde dobře na rozum, když slýchají od rodičů, že koukol zakvétá čtyři neděle přede žněni.

Když hospodář uzří první kvetoucí koukol, oznamuje: "Je čas chystat kosu hrabici, koukol zakvétá". Opravdu, koukol předchází žně. Hospodáři se mrzutě drbávají za ušima, když je v pšenici mnoho koukole. Je to zkáza obilí.

 

R. J. Vonka Od hroudy k chlebu