Chléb v pohádkách

 

Pohádka o Ječmínkovi

 

Pohádka na motivy hanácké pověsti. Moravský markrabě Jan, se zamiluje do prosté dívky Maríny, kterou si vezme za ženu. Na jejich svatbě se začnou věci komplikovat, zlá víla Plevelice v podobě krásné komtesy dělá vše proto, aby Jana podřídila zlé moci. Jeho láska k Maríně bledne, všechno navíc komplikuje válka. Maríně, která před narůstající zlobou svého manžela utíká se zámků, se narodí chlapeček Ječmínek. Čím víc se s ním pak ukrývá, tím hlasitěji se ke slovu dostávájí bahorky o dobrotě malého násladovníka a o jeho nadpřirozených schopnostech. Jestli všechna zlá kouzla pominou a do kraje zlatavých polí přijde znovu dobrá vůle a láska se dozvíte až na konci pohádky. 

 

Pohádka o krajíčku chleba

 

Pohádka pojednává o mlsném Jankovi, který nestál o krajíc chleba. Od sedláka chléb odmítá s přáním pečeně. Sedlák přání plní s podmínkou, že Janek po celý rok bude jíst jen maso, ale chleba ani krajíček. Jankovo strádání skončí po roce, kdy dozrává žito. Janek už chlebem nikdy nepohrdne.

Ruská pohádka

 

Na Veliké Rusi se vyprávělo o carské dceři, která byla zajata Tatary. Byla odvedena do tatarského zajetí, kde musela vykonávat těžkou práci určenou otrokyním. Když ji takto uviděla dobrá babička-sudička, proměnila ji na její žádost, v semínko pohanky, které si vložila do kapsy zástěry. Když pak na svých cestách přišla opět na Velikou Rus, promluvila k ní ze semínka carská dcera: "Vysvobodila jsi mne z těžkého otroctví, posluž mi ještě naposledy. Až přijdeš na svaté Rusi na široká úrodná pole, pochovej mne tam do země".

Když pak babička semínko pohanky vložila do země, vyrostla z něj pohanka o sedmdesáti sedmi zrnech, která vítr všech čtyř stran roznesl na sedmdesát sedm polí. Od toho času se na široširých polích Rusi rozplodila pohanka.

Pověsti o střevících a  podrážkách z chlebového těsta

 

Pověst o krásné a pyšné hraběnce Černínové, která na ples, který pořádal její manžel pro veškerou šlechtu, si nechala zhotovit taneční střevíčky z chlebového těsta. ZUe svého budoáru byla odvedena mladým, černě oděným mužem, který jí místo do sálu zavedl do podzemního paláce. Tam se proměnil v d'ábla a nešt'astnici vyzval, aby se podívala na své nohy, ze kterých vyrážely pekelné plameny. Když pak hrůzou třesoucí se hraběnku povalil na zem, objevilo se množství dalších d'áblů, kteří jí rozsápali.

 

Pověst z Jiřičné

 

 

Písecká pověst vypráví o dvou marnivých sestrách, majitelkách statku v Jiříčné, které, aby je nebolely nohy, nosily na svých střevíčkách podrážky z chleba. Obě byly ktutě potrestány. Byly i se svými poklady začarovány a obě byly proměněny v kachny.

 

Strakonická pověst

 

Pyšná paní na Strakonickém hradu nosila střevíčky zhotovené z chlebového těsta. Když v nich šla do kostela a okázale se posadila přímo pod kazatelnou, otevřela se pod ní zem a pohltila jí. V jedné variantě pověsti se praví, že tato rozmařilá paní ještě dodnes čeká v podzemí strakonického kostela na vysvobození.

 

Pověst o střevících z chlebového těsta

 

V Jemniši poblíž Postupic, žila kněžna, která nosila střevíce z těsta, které pro ni museli každodenně nově upéct. I ta byla po zásluze potrestána.

 

 

Lidová pověst

 

Prostý lid si také vyprávěl o marnotratné, nešlechetné matce, která krájícem chleba čistila zadeček svého dítěte po vykonání potřeby. Když prý to Pán uviděl, rozhněval se a rozhodl, že nadále už nebude obilí přinášet žádné klasy. Předtím totiž  vyrostlo na jednom stéble šest až osm klasů a také zrna byla mnohem větší, než známe dnes.

Matce Boží se zželelo lidu a uprosila svého syna, aby alespoň jeden klas zachoval na stéblo pro výživu lidu. A od těch dob rodí obilí jen po jednom klasu.

Lidová pověst

 

Tato pověst vypráví o zpupné hradní paní, pro kterou museli chlebem vydláždit cestu od hradu ke kostelu, aby se po ní mohla procházet a z rozmaru po ní dupat.

Ovšem, že i ona propadla peklu.

Pověst o sedlákovi ze Žd'árských hor.

 

Tato pověst vypráví, že když Pán Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, přišli k jednomu sedlákovi právě v den, kdy se v obci slavilo posvícení. Pán vzal ze stolu chléb a chtěl ukrojit, ale sedlák mu v tom zabránil. Že prý se dnes jedí jiné dobroty a lahůdky. "A co s tím chlebem?", zeptal se Pán.

"Z toho si uděláme podešvy k tanci. V našich dřevákách to příliš dupe. Chlebové podešve budou lehké a když se ošlapou, uděláme si rychle nové.

Domluvili jsme se tak na tom ve všech dědinách, však se nám urodilo letos žita apšenice, že nevíme kam s ním," honosil se hospodář. "Je to chleba nazbyt i pro žebráky."

Pán se rozhněval pro toto pohrdání a rozhodl, že jen tolik budou rodit jejich pole, kolik toho rozdali žebrákům.