Celosvětový vývoj chleba

 

Chléb je tak starý, jak je staré lidstvo.Vývoj chleba se kryje s vývojem lidské společnosti. První zmínky o chlebu máme z východu.

 

Od Indů k Peršanům, od těch k Babylonanům a Asyřanům, k Židům a Féničanům. Židé za časů Abrahámových kvašený chléb neznali. Bible uvádí, že Melchisedech, král sálemský, předložil Abrahámovi chléb a víno. Další zmínka uvádí, jak Abrahám žádá manželku Sáru o napečení podpopelných chlebů ze třech měr mouky.

 

Podle nálezů archelogů bylo obilí nejdříve roztíráno na plochém kameni pomocí druhého kamene. Opakovaným používáním  a vyhlubováním spodního kamene vznikla hluboká prohlubenina, miska  z které se vyvinul hmoždíř. Z druhého kamene pak vznikla palice.Takové kameny známe již z nejstarších dob.

 

Ze starověkého Egypta se dochovala například vyobrazení, na kterém otrokyně roztírají obilná zrna a otroci drtí  v hmoždířích obilí palicemi. Egypt'ané připisovali vynalezení chleba prvnímu králi svému Manesovi a podle svědectví starého dějepisce Suida první pece stavěl jistý Anmes. Z bible víme též, že ve starém Egyptě byly domy na schromaždování obilí a že také zde byli pekaři, totiž otroci, zabývající se pečením chleba pod dozorem komorníka, vrchního pekaře.

 

Ve východních zemích používány kamenné otáčivé mlýnky. Potvrzuje to také údaj bible z Mojžíšových časů, asi z doby okolo 1600 let před naším letopočtem :,,Nevezmeš základu svrchního i spodního žernovu....'' Celé věky prošly, než  člověk opakovaným výběrem vyšlechtil zrna. Neznáme přesně dobu, kdy byl upečen první kvašený chléb. Zřejmě ze zapomenutého těsta a vykynutého byl připraven chléb lepší chuti. V bibli opět čteme, že se provinil  nejvyšší pekař krále faraona proti  pánu svému  a v žaláři vykládal sen Josefu Egyptskému ve kterém nesl tři koše mouky a rozličné pečivo.

 

A skutěčně byli Egypt'ané mistry Řeků, jenže i zde, jako téměř ve všech jiných oborech, učedníci vynikli nad mistry, hlavně v Athénách. Již za Homéra mléčný a medový koláč byl vyznamenáním pro hrdinu. Zásluhu o vynález chleba přičítali Řekové bohu Bacchovi. Athénaios ve 2. a 3. století po Kr. uvádí 72 druhy přepychvého pečiva, jež se tenkrát vyráběly v Athénách.

 

Od Řeků dostala se známost a příprava chleba k Římanům.Vynález připisován tu bohu Panisovi, odtud latinský výraz panis. Chutného chleba dostalo se však starým Římanům teprvé, když Řecko si podmanili a řecké pekaře, jako otroky do Říma zavlekli.

 

Od Římanů naučili se chléb péci Gallové. Těmto poskytovaly kvasnice dobrou látku k přípravě, nebot' znali pivo.

U Germánů ujal se obyčej pečení chleba, až na začátku středověku asi v 6 století. Zdá se, že se mu naučili od Slovanů.

 

Nejpozději dostal se chléb na sever. Ještě v 16.století znal lid ve Švédsku jen nekvašené, tvrdé sušené koláče, uhnětené z vody a mouky. Chléb švédský byl jediným chlebem a posud je hlavním representantem plných chlebů kvašených.

 

Plochá podoba chleba ještě po mnohá staletí se zachovala.Takový chléb nedal se krájeti, nýbrž lámati, což bylo tehdy všeobecným obyčejem. Bible nejlépe nás poučuje o tom , ano vykládá nám, že Kristus lámal chléb a podával  učedníkům svým.

 

(Z dějin života pekařského F.Polenský) 

Nejstarší chléb

 

Nejstarší chléb na evropské pevnině z doby více než přes 6000 lety, byl nalezen v nákolních osadách v jehlových, kolových stavbách doby kamenné. V sídlištích která pokrývala okraje alpských jezer.

 

Od francouzkého Savojska, přes Švýcarsko, až k střednímu Dunaji. Nálezy kolových osad v Curyšském jezeře v roce 1853, popsané doktorem Kellerem, jsou svým významem světoznámé. Tehdy, když klesla hladina švýcarských jezer, byly u jejich břehů objeveny zbytky osad, vystavěných na tisících jehlách - na silných stromových kůlech.

 

Velká množství takových staveb se našla na jezerech Curyšském, Bodamském, Ženevském, Neuchatelském a dalších švýcarských a francouzkých jezerech, ale také v Itálii na jezeře Vareském, či v osadách bronzové doby, na jezeře Gardském.

 

Podobné stavby pak byly nalézáný i v jiných zemích, například v Bavorsku, Rakousku a v dalších zemích. U nás například v rašeliništích  kolem Františkových lázní, na Moravě, v Olomouci, ale také ve Slezské Opavě. Ale i na jiných místech byly po vzoru švýcarských a italských nálezů hledány kolové stavby. Na mnoha místech skutečně byly nalezeny řady kůlů, anebo jejich shluky, které připomínaly nákolní osadyx, ale u žádného z nálezu nelze bezpečně prokázat, že jeho původ máme hledat v době kamenné. Téměř ve všech případech jde o nálezy, pocházející z poměrně nedávných dob.

 

V Olomouci a Opavě se prokazatelně jedná o zbytky staré místní zástavby, pocházející ze středověku. Při rozšiřování obou měst, za původní jejich hradby, byly domy zakládány na jílovitém a bahnitém podloží a proto musely být postaveny na dřevěných kůlech. Když pak tyto staré, nevyhovující zástavby v nové době ustupovaly modernímu řešení měst, byly kůly, nacházené ve výkopech, nekriticky označovány za zbytky nákolních osad. Protože ale nebyly doprovázeny odpovídajícími archeologickými nálezy předmětů z denního života a nálezy zbytků fauny a flóry v některých případech chyběly vůbec a v jiných případech se ukázaly jako nevyhovující a neodpovídajíci datovanému období, pokládá archeologie tyto nálezy za domnělé nákolní osady.

 

A podobně je tomu i s nálezy v rašeliništích u Františkových Lázní a v dalších lokalitách. Ani zde nalezený archeologický materiál nedovoluje určit přesné stáří, ale dokonce ani funkci nalézaných kůlů. (Karel Sklenář Slepé uličky archeologie)

 

V Robenhausenu, nálezišti obrovských rozměrů z doby kamenné, které se rozkládalo na stotisících jehlách tedy kůlech, bylo nalezeno množství keramických střepů, kusy pletených látek, zbytky nábytku, kosti zvířecí i lidské, obilí, ovoce a jiné potraviny, ale také jakýsi druh chleba. Na několika kouscích chleba byly nalezeny i otisky lidských prstů. Tento nejstarší chléb evropského kontinentu byl připraven z prosa, z ječmene, ale také z pšenice. A tak podle nalezených tří druhů chleba i podle nálezu obilí zjistíme, že neolitický člověk pěstoval vedle prosa i dva druhy pšenice a dva druhy ječmene, a že z mouky tohoto obilí připravoval nekvašený chléb.

 

(Ottuv slovník naučný)

 

 

Třená mouka

 

Kdysi obilí nemleli na jemnou mouku, toliko je drtili a roztloukali na hrubo. Třeli obilí trdlem na kameni, jemuž říkali třenák. Na Slovensku takovému kameni říkají žerňa. Velikému se říká žernov. Kde takové kameny připravovali k prodeji, vznikla osada Žernoseky.

 

Můj otec, narozený 1829, říkal plochým kamenům, na nichž jsme třeli směsku pro dobytek, zejména pro mladá prasátka, třenák. Já jsem velmi dlouho třel na mlýnku z hrubého kamene tluč pro prasátka.

 

Takové kameny dost často našli při hlubokém orání na výslunných stráních. Bývala tam pradávna sidliště. V těch sidlištích žili lidé, kteří si z kamene dělali sekery a kladiva. Hlazené kameny, hlazené sekery jsou staré pět tisíc let.

 

Na mísovitém třenáku najednou nalezli drtidlo. Byl to kámen podivuhodně tak obrobený, že se krásně hodil do dlaně: netlačil, nedřel a měl vhodnou širokou plošku k drcení obilí. Ale ta mouka! Ta jistě chřoupala v zubech předvěkého člověka. Drtit obilí, to bývala práce pro ženy. Těžká práce! Ženy ji vykonávaly klečky. Klečely na holé, tvrdé zemi a ze všech sil drtily obilí. Jestliže čistě a jemně obilí rozdrtily, stržily za to úsměv; jedlíci na ně vděčně vyceňovali zuby.

 

R. J. Vonka Od hroudy k chlebu

Vývoj chleba v Čechách

 

Až do času Karla VI. byla Česká země pokryta z valné části pralesem. Naši předkové vypásali stáda a v lesích lovili zvěř. Když přibývalo obyvatelstva, bylo zapotřebí zmenšiti lesy. Živý les nebylo možno vypálit, ale stromy uschnou, když jim oloupáš kůru a potom shoří. Na vypáleném lese vznikaly osady Hořany, Hořátve, Žehuně, Pohoře, Pohořelce, Žihlice a podobně.

 

Nebo lesy nejdříve vysekali, stromy pokáceli, nadělali klad na stavení z ohradami a ostatek spálili. Tomu se říkalo tříbiti les. Na vytříbeném lese vznikly osady Třebechovice a podobně.

 

Od slova žd'ár máme slovo žárovati a jména obcí Žd'ár a Ždírec. Na rubání klad ukazuje název Kladruby.

 

Když Slované pokáceli les, když svou práci skončili knížecí dělníci, nastoupili  na jejich místo oráči.

 

Muži si hleděli pasení dobytka. Práce na poli byla údělem žen. Když sluníčko z jara vysušilo na výslunné stráni polní hroudy, sesedaly se ženy na roli a kolíčkem ji připravovaly k setbě. Místo motyk měly z divokého dřeva kolíky, jimiž obdělávaly nehnojenou půdu.

 

Muži se stěhovali se stády s pastviny anebo měnívali sídliště trvale.

 

Pro osady vyhledávali slunná místa u lesa na lázech. Jejich osada se potom jmenovala Lažany. Nebo vypalovali prales a dostávali jméno Hořané a jejich osada Hořany.

 

Dlouho trvalo, než se lidé naučily krotit dobytčata pod jho, aby mohli užívat jejich síly k orání.

 

Po křižáckých výpravách se  v Evropě seznámili s lepšími postroji na potah - pluhem.

 

Asi do doby 1200 se všechno obyvatelstvo v Čechách živilo pastýřstvím a lovem. Knížata poznala, že pastýřství a lov nedává dosti obživy. První křest'anští Přemyslovci nutili lid k zakládání nových osad a k usedlému životu.

 

Po roce 1200 začalo u nás přibývat rytířských rodů. Řemeslníci se sdružovali v cechy.

 

Husitská evoluce uvolnila a zmírnila selské nevolnictví. Okolo roku 1500 začalo se mnoho venkovanů stěhovat do měst.

 

Od doby co přišly hospodářské stroje začaly mizet úhory. Co znamená "úhor?"

 

Ženy a děti seřezávaly obilné klasy, nechali na poli slámu. Po žních slámu zapálily. Shořela na poli a s ní mnoho plevele. Lidé vyčkávali, až bude dešt' na spadnutí, potom teprve zažíhali slámu na stojatě, aby lijáky popel na poli ulily, aby úhořina nebyla roznášena větrem pokraji. Deštěm ulitá úhořina bylo znamenité pohnojení pole. Dva tři roky na úhor nic nesázeli ani neseli, "aby si pole odpočalo".

 

Lidé hleděli na pole jako na člověka, jako na matku, jež po žních, když vydalo úrodu, potřebuje znovu sbírat síly. Na úhoru narostlo z jara mnoho travin, na nichž se vypásaly ovce. V poledne nechávali ovce "stát na úhoru" a ovčí hnůj znamenal nové posílení půdy.

 

Staré rolničení bylo stěhovavé. Rolnici bydlili zrovna u pole anebo uprostřed polí v jednoduchých chatách. Když pole přestávalo rodit, odnesli, co se odnést dalo, na lepší půdu a staré sidliště zarostlo plevelem, nejčastěji lebedou.

 

Velký pokrok v zemědělství nastal, když se Slované naučili hospodařit trojpolně. Na jedněch lánech hospodařili, jako my dnes hospodaříme. Na druhých lánech měli čerstvé úhory, vypálená pole. Na třetích lánech vypásali dobytek. Dobytek přeháněli, když hovězina a zejména ovce všechnu trávu vyškubaly. Měli trojpolné hospodářství. Hospodařili na třech honech.

 

V sedmnáctém století se vítězové nad českým národem zmocnili skoro veškeré půdy. Vznikly rozsáhlé velkostatky několika rodin cizího původu. Na Nymbursku na příklad byly obce, v nichž jedna rodina měla více než tři čtvrtiny veškeré půdy.

 

Po roce 1918 , kdy jsme dosáhli obnovené samostatnosti, byl zřízen Státní pozemkový úřad, aby byla napravena staletá křivda.

 

(R. J. Vonka Od hroudy k chlebu)

 

A tak jsme došli od pluhu k traktorům. Pomůcky a nástroje používané k dobývání chleba podrobněji v sekci Dobývání chleba a pomůcky.