Chléb v pověstech

 

Pověst je to, co se povídalo a v řeči lidslé nezaniklo, nýbrž št'astnou náhodou se zapsalo, aby bylo potomstvu zachováno.

 

Zkamenělé chleby v Maternici

 

Naproti zbečnické kovárně stával Vítkuv statek, do kterého jednoho dne přišel podivný žebrák. Přes rameno měl koženou tašku a v ruce držel vysokou hůl. Ten žebrák poprosil o trochu jídla, ale lakomá selka odpověděla, že nic nemá. Žebrák tedy poprosil, jestli by mohl dostat alespoň napít. Selka zase že nemá, ale žebrák byl neodbytný. Tak at' mu dá alespoň půl krajíčku chleba toho chleba co má v peci. Nato selka, že ten chleba dala právě do pece, že ještě nemůže být upečený. Žebrák se nechtěl nechat vyhnat - řekl selce, že chleba  upečený je, jen at' to zkusí. To už se selka rozlobila, bochník vytáhla, on skutečně upečený byl, kus ukrojila a hodila ho žebrákovi pod nohy se slovy: "Nate, aby vám v žaludku zkameněl!

 

Žebrák neřekl ani slovo, krajíček nechal ležet na dlážkách a u pece se na místě propadl".

 

Když pak chtěla selka vytáhnout z pece ostatní chleby, byly tak těžké, že s nimi ani nehnula. Všechny se proměnily v kámen. Večer selka vše vypravovala sedlákovi a ten se vylekal. Poslal lidi do okolí hledat toho žebráka, ale všichni se vrátili s nepořízenou. Dumali a dumali, kdo to jen mohl být a dospěli k závěru, že nejspíš sám Pánbůh, který tehdy chodil po světě. A protože byla selka lakomá, potrestal jí. A nebo to mohl být Krakonoš, který v té době v kraji vládl.

 

Zkamenělé chleby pak sedlák naložil a odvezl do Maternice, kde je rozložil okolo studánky. voda z této studánky byla zázračná a uzdravila mnoho lidí.

 

Pověst o zkamenělých zbečnických chlebech má několik verzí a je to nejstarší vytištěná pověst Hronovska. Vyšla v roce 1839 v německy psané veršované knížce pověsti z panství Náchod v Čechách, kterou napsal hronovský ranhojič Marek Teller, známý z Jiráskovy kroniky U nás

Bystrcké pověsti

 

O Švédech

 

"Ach můj Bože nejmilejší, jaké nám nastaly časy". Tak si často v Bystrci naříkali. Už za třicetileté války tak jako z okolních vesnic museli utíkat před Švédy do lesů.

 

O to, že vojáci se aspoň trošinku zdrželi a vesničané si mohli vzít do úkrytu aspoň to nejnutnější se prý postarali bystrčtí pekaři. Napekli dobrý voňavý chleba a čekali na švédské vojáky u mostku přes řeku Svratku. A protožebyli Švédové pořádně hladoví, hned se chtěli pustit do jídla. Ale ouha! Chléb sice voněl široko daleko, že se všem sliny jenom sbíhaly, ale protože ho pekaři právě vytáhli z pece, byl pořádně horký. A tak nezbývalo vojákům nic jiného, než foukat a foukat, aby trochu zchladnul a dal se jíst. Tím se vojáci dost zdrželi. Lidé si zatím mohli něco poschovávat - a pak honem pryč do úkrytů.

Však také Švédové nikoho nešetřili. Bystrckého rychtáře na návsi tak postřelili, že málem umřel. Trvalo to dlouho, než se uzdravil. Dal potom, až nastal klid, vysadit na návsi lípu, která tam roste dodnes.

Pověst hradu Kunětická hora

O Pernštejnském zubrovi

 

Podle nejstarší verze pověsti se praotec rodu Pernštejnů jmenoval Vaněk a pocházel z uhlířské vsi ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Jeho příběh se měl udát již v 6. století našeho letopočtu.

 

Tehdejší bájný vůdce země, markrabě moravský Jošt Vilibald Brandenburg, dlel právě na hradě Zubštejně. Po lesích v okolí hradu se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich dokonce zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví.

 

I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal a kdyby před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho dne, když vaněk před zubrem utíkal, ukryl se ve své lesní boudě. Zubr na něj začal dorážet, že uhlíř již nevěděl kudy kam. Vzal tedy kus  chleba, napíchl na prut a podal zvířeti. tak mu podával postrupně všechen chléb, co měl a zubr se uklidnil. Nejen to, Vaněk mu pak vždy, když jej potkal, dával chleba a tak si zvíře ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si nechal líbit.

 

Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlékl  mu nozdrami houžev, upletenou z mladého líčí. Zubra přivedl na hrad Zubštejn k markraběti.

 

Užaslý markrabě pochválil uhlíře za to, že zvíře nezabil, ale přivedl jej živé. Vaňka bohatě odměnil pozemky, hrady a vesnicemi. Získal veškerá území, která dokázal za jeden den od slunka východu do slunka západu obejít.

 

Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak někdejší uhlíř stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn. A na pamět' své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla chápána jako velmi podstatná součást znaku, nebot' symbolizovala chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě symbolizovanou zubrem.

Lanškrounské pověsti

 

O lakomém pekaři

 

V šestašedesátém roce, když byla pruská vojna, vypukl v Lanškrouně hlad. Jedna statá babka - říkalo se, že je čarodějnice - přišla k pekaři a prosila o kousek chlebové kůrky. Ale lakomý pekař ji odbyl, nedal drobek.

 

Žena mu řekla: "Za to žes tak lakomý a nepodáš chudému ani kousek chleba, za to budeš místo chleba péct jen samé piliny!"

 

To se taky stalo! Pokaždé když pekl, dělaly se mu z mouky místo chleba jen suché piliny.

 

Živá voda - lidové pověsti z Čech, Moravy a Slezka Marta Šrámková, Oldřich Sirovátka

 

O pečeném náboji

 

Kdysi, už dávno, byl Lanškroun obležen. Měštanům došly náboje, olovo. Co dělat? Nepřátele na zdi doráželi stále víc a víc. V této této tíživé situaci a bezradnosti napadlo jednoho pekaře něco prazvláštního. Zapéci do chleba kameny a jako kulemi z děl do nepřátel střílet. Tak taky učinili a světe div se, nepřátele nejen že odrazili, dokonce porazili.

Velitel posádky pak z vděčnosti vyznamenal pekaře vysokým řádem, který později uchovávali na radnici jako velkou vzácnost. Při požáru města se však ztratil.

Na besedě Václav Zdeněk Hackenschmied