Z Valašska

 

Dlouhý čas patřil chléb pouze ke vzácným, příležitostným pokrmům. V horských vsích, kde se chlebové obilí pěstovali jen málo, se považoval spíše za pochoutku. Jak napsal roku 1820 J. H. Gallaš, pastevci na salaši si na chlebu pochutnali jen zřídkakdy; přikusovali k němu dvojnásobné množství ovčího sýra. Jen u sedláků v dolních vsích byl prý častěji k vidění.

 

V poměrně zámožné rodině Josefy Hradila na Rusavě se v roce 1843 chléb pékával jednou za dva nebo i tři týdny. Jídával se jen o svačině, nakrájel se jako příkrm k nedělnímu masitému obědu a byl jediným jídlem v neděli večer.

 

V chudobných rodinách zůstal vzácnosti ještě koncem milnulého století.

 

V mnohých tkalcovských rodinách ani chléb nepekli. "Tatiček doněsli z města chleba a dali nám po krajíčku. A to zmy cucali misto bonbonuv". vypověděla o svém dětství Rozálie Tomášová z Trojanovických pasek, rozená roku1877.

 

"Chleba sa pék edem v lepších místoch. Ináč panovaly osúchy, baběny". Potvrdil jedenaosmdesátiletý Michal Měkyňa z Uhlisk na Hutisku. Jindy zase bylo mouky na chléb tak málo, že to nestálo ani na roztopení pece. Nedašovští chalupníci nachystali alespoň dvě slaměnky nakynutého těsta a byli rádi, když jim je do pece přijal zámožnější soused.

 

V chudých dělnických rodinách se pekl chléb jen příležitostně. Otec Marie Sedlákové z Karolinky byl zedník. "Nemívali sme múky. Když tatínek dostál za prácu trochu rži nebo žita, my sme to mléli na našem mlýnci. Byl to mlýnec na dvě kola, na kerý stačily dvě děti". Maminka řekla v pátek: ,No děti, zítra upečém chleba, budem mět' co v nedělu".

 

Dostatek chleba měli pouze u většího sedláka. Tam pékávali i každou sobotu. Na větším Mičkově gruntu v Mladcové u Gottwaldova se však museli ještě počátkem našeho století spokojit s pečením každou druhou sobotu. S chlebem se u nich tak šetřilo, že po dvou týdnech, při novém pečení, zůstaly v komoře ještě alespoň dva pecny starého chleba. Někdy už byl chléb tak tvrdý, že se musel nakrájet na kostičky, dát na mísu a zalít horkou polévkou, aby se dal vůbec nějak zkonzumovat.

 

V chudé Frnkově usedlosti na Rožnovských pasekách, kde se u stolu scházelo deset hladových strávníků, se taktéž peklo každou druhou sobotu a z pece se vytáhlo sedm bochníků. Každý den rozkrájela hospodyně jeden bochník a tak druhý týden byli už bez chleba a těšili se na sobotní pečení.

 

V jiných rodinách se peklo nepravidelně, často pouze před před velkými svátky. Nejhůře bylo před žněmi. Stará mouka už a nová ještě nebyla.

 

Lidová strava na valašku  Jaroslav Štika

Druhy chleba

 

Rozeznávalo se několik druhů chleba - podle obilí, z kterého se mlela mouka, podle hrubosti mouky a podle toho, zda se mouka mlela ve mlýně nebo šrotovala na žrnu. Složení chlebové mouky záleželo na položení kraje a úrodnosti půdy, na výskytu pěstovaných obilnin a dalších plodin (křibice, vikev, bob) a zejména na sociálním postavení rodiny. Složení chlebové mouky se měnilo v neúrodných letech a často i během roku. Na jaře a mnohdy až do žní se dobré mouky nezřídka nedostávalo.

 

Režný chléb

 

Nejběžnější byl chléb režný, jmenovaný později i domácí, pečený ze žitné mouky, nejlépe z ozimého žita. Z jemné žitné mouky jedničky, namleté ve mlýně, se dříve pekl chléb jen v nejzámožnějších rodinách, jinde snad jen o svátcích. Od mlynáře se častěji požadovala hrubší dvojka, z které byl chléb chutnější než z jedničky. V chudých rodinách se mouka na chléb mlela na žrnu. Hrubě pomletá mouka šrot'anka se potom ještě osela, velmi často se však pekl chléb z hrubé mouky neosévané. Na celém Valašsku byl v oblibě chléb z dvojí mouky - z jemné mouky ze mlýna a z hrubé mouky doma šrotované, půl na půl. V nouzi se do díže vsypal i díl žitných otrub.

 

Ječmenný chléb

 

Někteří pamětníci doposud vzpomínají na chléb jačmenný, z ječmenné mouky; uvádí jej mimo jiné k roku 1826 i J. H. A. Galaš. Měl prý dobrou, snad jen poněkud nasládlou chut', brzy však rozpraskal a okoral, byl srhký (sypký) a často na něm zůstaly osiny z ječmene.

 

Ovesný chléb

 

Ze starších pramenů se dovídáme i o ovesném chlebě. Gallašova Bromatologia moravo - rustica z roku 1826 jej přiznává právě Valachům a německým Horákům, na beskydských salaších prý býval k obědu spolu se sladkou žinčicí. V téže době uvádí valašskomezíříčský A. Maniak, že ve valašských horách patří kus ovesného chleba k pochoutkám a jen o něco později zapsal Daniel Sloboda na Rusavě koledu, v které starý bača zpívá o ovesném chlebě.Více se chléb z ovesné mouky připomína v hladových letech 1846 a 1847 a to zejména na sousedním Těšínsku. Lze soudit, že v horských obcích, jejichž pole rodila jen oves, byl ovesný chléb významnou složkou potravy a to až do poloviny minulého století. Se zrušením feudálních pout a s rozvojem svobodného obchodu a zároveň se šířením pěstování žita do stále vyšších poloh ovesný chléb z denního jídelníčku mizel.

Přesto se připomíná ještě v Pamětní knize obce Horní Bečva z počátku našeho století a ojediněle se na něj rozpoměli i nejstarší pamětníci, že velmi brzy splasknúl, že jej jedli jen ti nejchudší a že po pečení nezčervenal. "Bývalo to jen žalostné nasycení hladových žaludků", napsala do dotazníku paní A. Kolouchová z Horní Bečvy. V hladovém roce pékavali chléb ze směsi ovesné mouky a pohanky.

Lidová strava na Valašsku Jaroslav Štika