Dobývání chleba a pomůcky

 

Pluh

 

Slovanské slovo pluh známe z ruských zápisů, vzniklých roku 981. Nejstaršímu oradlu říkali socha a později rádlo. Slovo socha ukazuje, že ke kypření půdy užívali suchého, divokého dřeva, nejspíše habrového. To vydrží mnoho a neláme se. Slovo rádlo ukazuje k činnosti orání.

 

Pluh má hřídel , na jehož konci je držadlo neboli kleč. Pod klečí je upevněna radlice.  Před radlicí bývá kroják, jenž půdu krájí, aby se odlamovala a od radlice odvalovala lehčeji hlína. K radlici přidali později odval, jenž plásty země odvaluje a překlápí.  Přední konec plužního hřídele leží na kolečkách.  Pluh zlepšili římští rolníci.  Jistěže to nebyli boháči, nýbrž otroci.

 

Nosidla a vozidla

 

Lovci již v dávných dobách vzali dvě větve a udělali z nich nosidlo. Nejstarším vozidlem byl trakař s jedním kolem. Nejstarší vůz byl dvoukolový. Jeho kola byla z desek, neměla loukotě ani paprsky. Komenský píše o kolech, jejichž loukot' vyráběli z houžve,  namočené a nad ohněm ohnuté silné větve, z jednoho kusu. Když se lidé naučili vyrábět kolovou "hlavu", byl to znamenitý pokrok, bylo to skvělé vítězství nad hmotou.

 

Srp a kosa

 

Nejstarší rolníci obilné klasy utrhávali. Sklizně a později žně bývalý nejvýznamější dobou. V Starém zákoně je zaznamenáno, že stří izraelité o sklizni trhali obilné klasy očištěnou rukou. Později sžínali jenom vrcholky obilí, dozrálé klasy, obžínali obilí. Odtud slovo obžínky.

 

Na sžínání klasů měly dříve srpy, teprve později kosy. Kosa je vlastně veliký srp na důkladně násadě. Před tisíci lety užívali sekáči srpů bronzových, jež se leskly jako zlato. Nejstarší srp byl vlastně veliký nůž. Postupně jej zakřivovali víc a více a upravovali mu násadu. Měl zubovaté ostří jako hrubá pila. Ještě dnes po naklepání mívá srp ostří zubovaté, ovšem již mnohem jemněji, než mívaly srpy staré. Nejstarší české vyobrazení srpu pochází ze čtrnáctého století. Slovo kosa souvisí se slovem kositi. V sedmnáctém a osmnáctém století bývala kosa, upevněná na násadě, zbraní v rukou zoufalých sedláků, bojujících za svobodu a za zrušení nelidské roboty.

 

Cepy

 

K vymlácení obilí užívali od pradávna cepů. Ale nejstarší cepy byly jednodílné, zahnuté cepovky, schválně zahnuté a ohlazené hole. Před 2600 lety zaznamenal prorok Izaiáš , že se kmín mlátí prutem. Takto mlátivali kdysi všechnu úrodu, nejen kmín.

 

O dvoudílném cepu se praví, že je to římský vynález. Je totiž nejstarší písemná zpráva o cepu v římských záznamech.

 

Vynález dvojitého cepu na řemeně je vynález rolníků a nikoli otrokářů. Kdo musí  cepem pracovat, ten vynalezl lepší a pohodlnější nástroj k vymlácení obilí. Zlepšování nástrojů je možné jen ruku v ruce se skutečnou prací.

 

Zhotovit dobrý cep není práce snadná. Na násadu udělal zručný hospodář pevné kožené ucho z vepřového řemene. Z jasanového dřeva ukrouhal pevnou cepovku, aby se neštěpila ranami do mlatu. Také biják musel dostat kožené, otáčivé ucho z vepřové kůže, jež je pevná a pružná.

 

Mlatec nesmí držet cep toporně. Musí jím při mlácení zručně otáčet v dlaních. Také biják cepovky se musí na držáku dobře otáčet. Dobrý cep musí něco vydržet. Mlatci přece nemohou každé chvíle práci zastavit.

 

V Bulharsku nemlátili obilí cepem, nýbrž honí po rozestřeném obilí na humně dobytek, jenž obilí z klasů vydupává. K této práci používají mezků, mulů, oslů a koní. Jižní Slované "navršují" obilí na humně. Když myslí, že první vrstva byla náležitě vydupána, navrší na ní novou a tak dále, dokud všechnu úrodu nevyvrší.

 

Potom teprve odhrabují rozdrcenou slámu. Je rozdrobena na padrt',neváží ji proto do snopů jako u nás. Přijde rovnou na hnojiště. Na humně zůstanou ouhrabky se zrním, jež je potřebí dřevěnými lopatami, vějicemi, za příznivého větru převáti. Dřevěná lopata zrní nedrtí a neničí; mimoto je lehká.

 

My bychom řekli, že jižní Slované obilí vydupávají či vyšlapávají. Oni říkají, že je vrší.

 

Co zpívají cepy? Je tomu pět set let, co se celá Evropa lekala husitských cepů. Žižka byl znamenitý vůdce, nedostatek rytířských zbraní nahradil selskými okovanými cepy. Žižku nepřivedla k použití cepů v bojích jenom selská zkušenost, nýbrž také znalost písma, kde se čte o válečných, okovaných cepech a také o válečných okovaných vozech.

 

Husitské cepy zachránily náš národ před zlobou nepřátel. V jejich hukotu hřměly pisně o svobodě.

 

Před mnoha lety se mlátivalo jen cepy. Chudí mlátivali jednotlivě na humně před stavením, kde se mlatec mohl roznáchnout cepem. Ale byla to práce smutná jako popěvek, který provázel práci osamělého mlatce nebo mlátečky: "Klep, cep! Sám, chám! Trp, trp!"

 

Chám to byl ubožák. Neměl přátel, aby mu pomohli s výmlatem.

 

Dvě mlátečky si ve chvíli oddechu zalaškovaly. Říkaly si: "Naše cepy, klapy, klepy. Chlopi, chlopi, dejte snopy! Chudému je žita líto, budeš bita jako žito."

 

Třem mlatcům se zpívalo: "Ráz, dva, tři, jak bratři! Nezapři nazejtří, potem to opepři!"

 

Pětice mlateček si říkavala: "To se tepe! Kdo se k nám plete?"

 

Staří osévali jenom, co museli, aby měli na vlastní živobytí a na dávku, kterou odváděli do panské sýpky, nebot' místo penězi se platívalo dávkami obilí.

 

Rodiče žáků platívali učiteli nevymláceným obilím.

 

Síta a řešeta

 

Víte co je to lub? To je pěkná, ani tenká, ani silná, široká tříska, takový drást ze smrkového dřeva. Sítař uměl drást nahřáti nad otevřeným ohněm, tedy v plamenech. Zahnul jej do kruhu. Kružnice přesná to byl správný lub. Na ztužený lub napínal sítař plátno. Říkalo se plátno, přestože to bylo tkanivo z žíní. Sítaři měli doma stávek na sítové plátýnko.

 

Když začalo ubývat koní, začalo ubývat žíní, síta byla dražší a dražší. Lidé přišli na myšlenku, dělat plátýnko z mosazného drátku, jenž nerezaví, nekazí se tak snadno. Ale jemnosti žíněného síta nedosáhli. Kdepak drátek a žíně! - Plátýnko se časem porušilo. Byl - li lub ještě pevný, dal se sítaři potáhnout.Sítař se usadil někd stranou. Nerad si dával hledět do rukou. Napjal plátno, že sedělo jako nové. Bylo napjaté jako kůže na bubnu. Podle toho zkoušeli jakost sítařské práce. Sítem prosívali obilí. Prosnice měla malé otvory, makové síto bylo ještě jemnější. Pšeničné síto se lišilo od ječmenného a to od žitného. Každý druh úrody měl své síto. 

 

(R. J. Vonka Od hroudy k chlebu )